Novinář je „partnerem“ politika. Populistům to však stále nedochází

Martin Ulbrich | 13. prosinec 2017 | Rubrika: Politika | Přečteno: 4283x

Po volebním úspěchu ANO a SPD můžeme i nadále očekávat rostoucí trend verbálních útoků na novináře a média jako celek. Uvědomí si někdy arogantní a pasivně agresivní plácalové české politiky, že právě sdělovací prostředky jsou jedním ze základních pilířů jejich propagace? 

Blíží se čas Vánoc a možná jste očekávali další vypečený speciál Češtinářského pekla nebo výběr pravopisných chyb. Dnes jsem ale dal přednost svému skromnému zamyšlení nad fenoménem, který již delší dobu sleduji se zdviženým obočím – vztahu některých politiků k novinářům, kteří jim ve skutečnosti prokazují neocenitelnou službu.

Berte prosím na vědomí, že tento článek nepojednává o redaktorech dezinformačních webů typu Aeronetu, bulvárních médií ani Haló novin a podobných stranických plátků.

Jediná PR agentura, na kterou plivou vlastní klienti

I kdyby to našim populistům bylo sebevíc proti srsti, mezi politiky a novináři funguje pomyslné partnerství. A ti první z něj těží především jedinečnou a bezplatnou příležitost rozšiřovat svůj program, názory a činy mezi širokou veřejnost.

Obrovský dosah a síla médií jsou nesporné, neboť právě z nich čerpáme většinu informací. Ať už se jedná o televizní pořady, noviny, nebo zpravodajské servery na internetu. Nikdo z nás nemá čas ani energii pročítat si webové stránky všech politiků a programy všech politických stran. A v první řadě, jen málokdo má možnost sledovat jejich konání v širších souvislostech a na vlastní pěst prověřovat, kdo, kde a v čem lhal, dopustil se protiprávního jednání nebo morálně selhal.

O čem budou média psát a jaké budou klást otázky, si ale politici vybírat nemohou. Cílovou skupinou mediální tvorby jsou stále ještě všichni občané této země, bez rozdílu názoru, politické orientace nebo etnika. A zaslouží si znát dobré i špatné stránky těch, které si zvolili za své zástupce v parlamentu a jimž svým hlasem také zajistili nadstandardní příjmy a životní úroveň na příští čtyři roky. Především občanská veřejnost jako celek rozhoduje o úspěchu politika i novináře a má výsadní právo je kritizovat.

Populisté v médiích vyhledávají jen řitní alpinismus

Pokud chtějí politici, kteří pracují ve prospěch veřejnosti, zviditelnit svůj program, své kladné stránky a činy, měli by čas od času snést i otázky, které jim osobně nejsou příjemné. A nechovat se jako arogantní, pasivně agresivní idioti bez kousku soudnosti. S vědomím toho, že jsou to právě novináři, kteří navštěvují jejich často zdlouhavé a nezáživné tiskové konference, vyptávají se, komentují a o všem informují veřejnost. A s vědomím toho, že nebýt médií, po velké spoustě našich zákonodárců by celé čtyři roky neštěkl ani pes.

Realitou dnešních populistů však je, že se jim velmi často hodí jen takoví novináři, kteří dokážou zalézt co nejhlouběji do jejich řitních otvorů a v ideálním případě tam setrvat až do konce volebního období. 

Proto ten nebývale vřelý vztah prezidenta Zemana a Tomia Okamury k TV Barrandov a jejímu řediteli Jaromíru Soukupovi, který je pro velkou část mediální i laické veřejnosti synonymem moderátorského amatérismu a terčem posměchu. A proto Andrej Babiš postupně skupuje další a další média, než aby odpovídal redaktorům, kteří se mu odmítají poníženě klanět a říkat mu Pane.

A kdyby tito jedinci stokrát tvrdili opak, o kvalitu novinářské práce jim patrně nejde. Podle všeho potřebují jen dostatečně servilní lokaje, kteří odrecitují jejich líbivý balast, a takovou část veřejnosti, která jim uvěří i hybridní válku s Kokosovými ostrovy. Mimochodem, někdy si povšimněte, jak diametrálně odlišně s novináři jednají zástupci současné pomyslné opozice.

Český stát řídí arogantní žvanilové. Sorry jako

Odmítavý postoj českých populistů k nepříliš servilním novinářům se projevuje různými způsoby. Tomio Okamura svou neschopnost či nezájem odpovědět dávkuje frázemi typu Příště se pořádně připravte, jsem z vás zklamán a každého neoblíbeného novináře pohotově překřikuje, obviňuje ze lži a šíření dezinformací.

Jako třešničku na dortu vyřazuje řadu redaktorů zavedených médií z účasti na povolebních štábech a sjezdech SPD, pokud o něm nepíšou tak laskavě a vlídně, jak by si sám představoval. Na otázky, které mu zrovna dvakrát nevoní, reaguje bezduchým papouškováním vlastního programu, které s oblibou uvozuje mantrou Já vám na to odpovím.

Andrej Babiš, jehož ekonomické aktivity mnohdy dost podezřele zapáchají (jemně řečeno), má také na kontě už několikero agresivních plácání do vody. Asi nikomu nemusím připomínat jeho kabaretní vystoupení s názvem Sorry jako, kdy na dotaz redaktorky Reportérů ČT na nejasnosti ohledně jeho nákupu dluhopisů dotčeně zareagoval větou: „A proč bych vám já měl sdělovat všechny svoje příjmy?". Zároveň neopomněl redaktory pořadu označit za zkorumpovanou pakáž a odvolat se na problémy premiéra Bohuslava Sobotky a poslance Miroslava Kalouska.

Tento způsob argumentace, kdy Babiš odvádí pozornost od nepříjemných otázek upozorněním na problémy svých konkurentů, se v USA mimo jiné označuje jako whataboutism. Až nápadně často jej pro své úskočné manévry používá americký prezident Donald Trump. Neméně pozoruhodné je, že kořeny whataboutismu sahají do čtyřicátých let, kdy se staly nástrojem ruské propagandy a zlehčování sovětského imperialismu.

Zhrzená, neschopná píča a vraždící Zeman

Na veškerá zjištění investigativního serveru Neovlivní.cz zase Babiš odmítá reagovat a namísto toho útočí na jeho šéfredaktorku Sabinu Slonkovou, že je zhrzenou a neschopnou bývalou šéfredaktorkou deníku MF DNES, který nyní sám vlastní. Zhrzená a neschopná Slonková je mimo jiné držitelkou Ceny Ferdinanda Peroutky, Ceny 1. června za přínos demokracii, Ceny K. H. Borovského a několika Novinářských cen OSF.

Na jedné z nahrávek takzvané Skupiny Šuman, které se v letošním roce dostaly na veřejnost, tituluje jednu z nejúspěšnějších novinářek současnosti jako zhrzenou, zrzavou píču, co jsem ji vyhodil. Tolik ve zkratce vizitka nového předsedy vlády této země. Připomínám, že pravost této nahrávky Babiš nikdy nezpochybnil. 

Prezident Zeman dává svůj odpor k novinářům najevo po celou dobu svého působení v politice. Mimoto, že neustále upozorňuje na údajnou neinformovanost a nízkou inteligenci toho či onoho redaktora, se letos až nezvykle odvázal na návštěvě Číny. Při příchodu na tiskovou konferenci po jednání s ruským prezidentem Putinem si například zavtipkoval, že je novinářů moc a měli by se likvidovat. Inu, musel jsem si dát velký pozor, abych se smíchy neudávil.

Ve foyer Rady Evropy pak ještě zahlásil na adresu kameramana České televize: „Vyžeňte toho kameramana, nebo ho zabiju", což i kancléř Vratislav Mynář ohodnotil latentně pohoršeným výrazem. A to s kamennou tváří hradního specialisty na bezpečnostní prověrky jen tak něco nepohne.

Hitler je gentleman? Alespoň někdo

Na obdobné vlně arogance a bezduchosti se potom bohužel vezou i méně informovaní a sociálně dovední občané a voliči zmiňovaných politiků a stran. Přímým důsledkem je, že tak jen navršují velkolepou hromadu fekálií v internetových diskusích, u stolů českých náleven i na demonstracích proti domnělé migrační vlně do ČR. Nemůžeme jim to ale mít za zlé.

Co lze očekávat od obyčejných občanů, je-li napadání sdělovacích prostředků oficiální pozicí hlavy státu a jednají-li jejich vyvolení spasitelé tak, že pravidelně obcházejí jádro otázek a místo přímých odpovědí urážejí novináře a zpochybňují jejich inteligenci a orientaci v dané problematice?.

Každý alespoň trochu soudný člověk by očekával, že zrovna takoví politici, kteří mnohdy sami vypouštějí z úst prokazatelné bláboly, budou mít v sobě alespoň špetku sebereflexe a nejprve začnou u sebe. Ať už osobně chcete, či nechcete, takovým člověkem je i Miloš Zeman, který by z airsoftové pistole střílel softwarovými kuličkami, plete si názvy televizních stanic a ústavních právníků a jehož gratulační dopis Donaldu Trumpovi byl přehlídkou gramatických chyb.

I jeho čtenářská gramotnost zdá se býti poněkud smutným příběhem a měl by se konečně smířit s tím, že článek Hitler je gentleman s největší pravděpodobností neexistuje. Téměř s jistotou lze říci, že ho nečetl v časopise Přítomnost z pera Ferdinanda Peroutky, ani se nenacházel kdesi vlevo dole.

O mediální apokalypse, která nenastane

S vědomím, že v nezávislých médiích panuje relativní tematická svoboda, vás možná napadá logická otázka. Proč prostě některá celostátní média nezačnou politiky, kteří po nich plivou a ignorují jejich dotazy, hromadně bojkotovat? Myšlenka takové mediální apokalypsy je vskutku romantická a revoluční, ale v otevřeném mediálním prostoru naprosto vyloučená. A všichni profesionální a nezávislí novináři to moc dobře vědí. 

Bez ohledu na přirozenou konkurenci mezi médii by totiž výsledkem bylo, že by se občané o některých záležitostech dozvěděli jen z takzvaných alternativních (čti proruských) serverů jako AC24.cz, Aeronet.cz nebo Czech Free Press, které pod rouškou nezávislého zpravodajství šíří virtuální dezinformace. A přirozeně také z médií vlastněných Andrejem Babišem, jejichž počet nebezpečně roste. Pozadu by samozřejmě nezůstaly ani komunistické Haló noviny nebo bulvární politický server Parlamentní listy, který bývá někdy rovněž řazen mezi dezinformační média.

A takový scénář si žádný novinář, který svou práci dělá poctivě a zodpovědně, nemůže připustit. Lidé si totiž zaslouží dostávat skutečné zpravodajství, chtějí slyšet odpovědi všech politiků, i na pro ně nepříjemné otázky. A chtějí se dozvídat o kauzách, které si v drtivé většině politici způsobují sami svou morální ohebností a mocenskou a materiální nenasytností.

Řešením jsou zase a znovu svobodné volby

Partnerství některých politiků a novinářů tak bude i v následujících letech nejspíš fungovat v duchu urážek, ignorantství, vyhýbavých odpovědí a whataboutismů. A profesionálním a nezávislým novinářům tak nadále nezbude nic než stále nastavovat druhou tvář, pokud chtějí dělat precizně a svědomitě svou práci.

Ostatně nikdo netvrdí, že novináři jsou jakousi vyšší formou existence a nikdy nedělají chyby nebo nepodlehnou vlastním emocím a antipatiím vůči některým politikům. Co se však týče vystupování, ovlivnitelnosti a reakcí na korupční pobídky, je výraznější morální deficit stále na straně politiků. 

Pokud o takové politiky nemáte zájem, nevolte je. S velkou pravděpodobností tak přispějete k zušlechtění politické i mediální kultury a vymanění této země ze sevření populistických žvanilů a provokatérů. A to se vyplatí, Horste!

Přeji Vám příjemné prožití vánočních svátků a šťastný a úspěšný nový rok 2018.

Líbí se vám článek? Sdílejte ho se svými přáteli…

Tweet