Genderová politika: potřebný krok k demokratizaci a rozvoji, nebo spolehlivá brzda?
Genderová politika se u nás ve své elementární podobě začala ozývat již v době národního obrození. Dnes, v době, kdy jsou již mnohé protidiskriminační kroky dávno zakořeněny v české legislativě i obecných společenských stereotypech, je nutné nahlížet na genderovou problematiku také kriticky.
A vzhledem k tomu, že téměř každá politická strana má ve svém programu několik genderových bodů, rád bych se s vámi podělil o některé sporné pilíře takzvané genderové politiky rovných šancí. Jako s výchozím zdrojem jsem pracoval s titulem Gender a společnost svérázné germanistky Jany Valdrové, která v dané problematice vzdělává studenty nesociologických oborů na českých VŠ.
1. Proč máme podporovat genderovou politiku rovných šancí?
Když vynecháme uvedené odstrašující příklady z médií, která údajně zobrazují ženy jako frustrované bytosti s narušeným osobním životem, i skutečnost, že zaměstnavatelé jsou údajně při výběru zaměstnankyň často ovlivněni vzhledem namísto jejich profesních kvalit; shodneme se patně na tom, že základem politiky rovných šancí je vytvářet vhodné podmínky pro svobodnou volbu životních rolí všech jedinců, bez ohledu na jejich pohlaví.
Jejím kýženým výsledkem je podle Valdrové například situace zaznamenaná v Norsku, kde je zavedenou povinností, aby v rozhodovacích grémiích každé společnosti muselo sedět nejméně 40 % žen. U nás je takový přístup naštěstí stále hudbou budoucnosti.
Tuzemská situace má podle mého názoru naprosto logické opodstatnění a není na místě hned provolávat, jak je Česká republika diskriminujícím a nemoderním státem. Jakkoliv uměle vytvořené kvóty a povinnosti jsou totiž věcí dosti problematickou, ne-li přímo komunizující. Diskriminaci žen na pracovištích tento nástroj sice opticky řeší na jedničku, v prosperující společnosti by ale členství v rozhodovacích grémiích nemělo představovat přelévání misek vah k jednomu či druhému pohlaví.
Mělo by se odvíjet především od pracovních výsledků a faktického podílu jedince na úspěchu dané firmy. Ne každá společnost v České republice přece může kalkulovat s libovolným podílem superzaměstnanců na jedné či druhé straně, aby mohla nastavit pevné kvóty pro rozhodovací funkce a zároveň tím neovlivnila budoucnost společnosti. Otázkou také zůstává, kde je psáno, že v kontrolním grémiu náhodné firmy nemůže sedět hned 70 % žen na základě jejich pracovních výsledků, aniž by došlo k diskriminaci jakéhokoliv druhu.
2. Gender mainstreaming
Gender mainstreaming by měl při zavádění opatření nebo rozhodnutí (například i týkajících se územního plánování) brát zřetel na obě genderové skupiny. Prakticky to funguje přibližně tak, že před zavedením opatření se provede takzvaná genderová analýza. Pokud se prokáže znevýhodnění občanů některého pohlaví, celá věc se vrací do zpět do pracovní fáze. Rozhodnutí bývá většinou přijato až v momentě, kdy jsou všechny znevýhodňující faktory odstraněny (Valdrová uvádí příklad z plánování trasy MHD, kdy se nejprve zjišťuje, k jakému účelu daný prostředek využívají muži a ženy, aby bylo dosaženo ideálního stavu; pak teprve dojde k realizaci projektu).
Na jedné straně dosáhneme tímto postupem možná ideálního projektování v daném městě, na straně druhé však musíme být opatrní. Mohli bychom se také dostat z popudu neziskových organizací v našem státě (a v ostatních státech EU) do fáze, kdy ke schválení sebevětší banality budeme pokaždé nuceni provádět genderovou analýzu. Takové dílčí prodlevy pak budou mít fatální dopady na lokální rozvoj regionů a měst, nebo dokonce poslouží růstu komunálního lobbismu a dalších nežádoucích faktorů.
3. Genderové rozpočtování
Třetím a posledním diskutovaným pilířem je genderové rozpočtování. Jak lze odvodit z názvu i z předešlých témat, genderové rozpočtování je prostředkem politiky rovných šancí, který dbá na spravedlivé přerozdělování veřejných finančních prostředků, a to za účelem (rovného) projektování zařízení a center, která používají odděleně muži a ženy.
Tento princip financování je podle mého názoru jedním z hlavních pozitivních pilířů genderové politiky jako celku. Pokud se totiž vyrovná poměr výskytu služeb využívaných ženami a muži, může z toho tak logicky daná obec, město, region i celý stát těžit - jak v podobě větší produktivity a pružnosti ekonomiky a lidských zdrojů; tak i růstu HDP. Tento předpoklad vychází mimo jiné i ze studií Světové banky.
Dluh v podpoře ryze ženských projektů je přitom v ČR všeobecně znám - do těch mužských lijí jednotlivé správy prokazatelně mnohem větší objemy finančních prostředků.1
Závěry
Verdikt nad genderovou politikou rovných šancí nemůže být v žádném případě jednoznačný. Ekonomická a de facto i jakákoliv jiná forma genderové diskriminace, proti níž se některé politiky snaží bojovat, je dnes v podstatě jen důsledkem předsudků a stereotypů let minulých, a vyžaduje tvrdší zásahy do výsad podniků a zaměstnavatelů.
1. Takové zásahy by neměly překročit únosnou mez například umělými komunizujícími zásahy do podílů zaměstnanců ve firmách a jejich rozhodovacích grémiích.
2. Z pohledu mainstreamingu se zase takzvané genderové analýzy nemohou stát běžnou praxí u každého banálního projektu nebo rozhodnutí a bránit tak přirozenému lokálnímu rozvoji měst a obcí.
3. Základem, namísto zavádění jakýchkoliv povinností právnickým osobám, by měla být spravedlivější koncepce pro genderové rozpočtování, neboť právě v něm je možné spatřovat vhodnou formu posílení státní ekonomiky a lidských zdrojů.
Poznámky:
1 RYŠAVÝ, Ivan. Genderové rozpočtování? Teď nezávazné, ale brzy v něm půjde o miliardy. Moderní obec [online]. 4. 3. 2005, [cit. 2011-07-22]. Dostupné z: http://moderniobec.cz/genderove-rozpoctovani-ted-nezavazne-ale-brzy-v-nem-pujde-o-miliardy/.
Líbí se vám článek? Sdílejte ho se svými přáteli…
