• Čeština a literatura
  • Vikinský, tchyně, stoupačky… Pravopisné chytáky v češtině, které vás možná překvapí #1

Vikinský, tchyně, stoupačky… Pravopisné chytáky v češtině, které vás možná překvapí #1

Vikinský, tchyně, stoupačky… Pravopisné chytáky, které vás možná překvapí #1

Dnes na chvíli opustíme nejhorší hrubky a apely k zopakování učiva základní školy. Přináším vám totiž první várku pravopisných chytáků v češtině, které ovládají jen ti nejlepší.

V prvním díle hned otevřeme kapitolu nejobsáhlejší – chytáky v podstatných a přídavných jménech. 

Vikin(g)ský, hamburský, hongkongský

Legenda praví, že u jmen (nejen) severského původu končících -ing  se v přídavných jménech vypouští souhláska -g-. Totéž platí pro souhlásky -g- a -k- u jmen končících -burg (hamburský), -burk (nymburský), -berg (marienberský), -berk (špilberský), -borg (helsingborský) nebo -inky (helsinský).

S hamburskou kýtou se obvykle vypořádáme raz dva. Ze strachu z vikinské pomsty pak ale nedokážeme obávaným válečníkům přebytečné -g- odebrat.

Jedinými správnými tvary přídavného jména vikinský jsou podle většiny jazykových slovníků skutečně vikinský, vikinského, vikinskému, vikinští a podobné.

Ze strachu z rozlíceného davu zase Ústav pro jazyk český začal tolerovat i variantu vikingský, protože je v úzu velmi častá (což kupodivu neplatí pro ostatní jmenované příklady).

Pozor však na zeměpisná jména původu anglického a asijského (kde -ng- značí takzvané zadopatrové -n). Souhláska -g- zde naopak zůstává – hongkongský, pekingský, readingský, godalmingský.

Příklady:

  • „Kolem roku 967 se v místě Pánuco na břehu Mexického zálivu vylodil vikinský jarl Ullman.“ (Zdeněk Kalkus: Tajné dějiny objevování Ameriky)

  • „Odpověď doručil mi hongkongský generální konzul […]“ (Jindřich Dejmek: Československá zahraniční politika v roce 1937)

 

Krátká tchyně, dlouhý tchán

Váš oblíbený člen rodiny, česko-polsky baba przebyteczna, se v naší mateřštině nikdy nepíše s dlouhým -y-. Jediné správné označení matky vaší drahé polovičky zní krátce – tchyně.

Jednotlivé tvary skloňování tchyně (podle vzoru růže) pak připomínají spíš čtverácký jazykolam – tchyně, tchyni, tchyní, tchyním, tchyních, tchyněmi.

K psaní dlouhé samohlásky nás pravděpodobně svádí pravopis tchynina mužského protějšku – tchán. Slovo tchyně z něj ale bylo odvozeno pomocí přechylovací přípony -yně, která se vždy píše krátce – běžkyně, dárkyně, důchodkyně

Jestliže trávíte delší čas s tchánem a s tchyní co možná nejkratší, vaše češtinářská pomůcka je na světě. Máte-li ten dar, že nenávidíte celou rodinu, budete si muset správný tvar prostě zapamatovat.

Příklad: „Jestli tchyně skutečně pohřeb zařídí a zaplatí, bude tam muset jít.“ (Markéta Dočekalová: Něco za něco)

 

Zapřisáhlý přívrženec

Nejen hráči populárního Skyrimu by si vedle tisíců nahraných hodin mohli najít čas i na zlepšení vlastní češtiny. Drtivá většina jejich online postů k úkolu Konspirace zapřisáhlých totiž obsahuje pravopisnou chybu (dlouhou samohlásku -í-).

Třebaže přídavné jméno zapřisáhlý úzce souvisí se slovy přísaha či přísahat; ve slovech zapřisáhlý (komunista), zapřisáhle (se k něčemu hlásit), zapřisáhnout (se) nebo zapřisáhlost se vždy píše krátké -i-.

Pokud jste často se zapřisáhlými komunisty ve při (podobnost s vepři čistě náhodná), češtinářsky vám to kupodivu pomůže.

U podstatného jména přívrženec (s významem stoupenec, zastánce) zase platí pouze opačná varianta, tedy s dlouhou samohláskou -í-. Milovníky etymologie možná zaujme, že krátký (a dnes chybný) tvar přivrženec se v češtině užíval legálně až do změny Pravidel českého pravopisu v roce 1941.

Příklady:

  • „[…] tento zapřisáhlý nepřítel je nicméně zároveň nejsympatičtějším člověkem v celém tom nesmírném davu lidí […]“ (Václav Černý: Tvorba a osobnost II.)
  •  „François Pierre Guillaume Guizot […] – francouzský historik a státník, přívrženec monarchie.“ (Karel Sabina: O literatuře)

 

Stoupačky v bytě, stupačky na motorce

Stoupačky, nebo stupačky? Většina rodilých Čechů obě varianty střílí od boku, jak je napadne. Jen trénovaný grammar nazi (a 1 z 10 instalatérů) přitom ví, že každá má úplně jiný význam.

Zatímco stoupačky s dvojhláskou -ou- nám v domě rozvádí vodu do vyšších poschodí, stupačkou si podpíráme nohu na motorce nebo při lezení po stromech a jejich kácení.

Zkrátka když se jedná o trubku, přidáváme samohlásku -o- (stejně kulatou, jako je běžná trubka ve svém průřezu). Stupačka (stupátko) má zase vždy spojitost s lidskýma nohama a slouží k opírání nebo výstupu vzhůru.

Příklady:

  • „Na horizontální rozvod je napojeno vertikální potrubí – stoupačky.“ (Jakub Vrána a kol.: Technická zařízení budov v praxi)

  • Výstup se stupačkami probíhá tak, že lezec má stupačky na nohách a stoupá jimi po kmeni stromu.“ (Ondřej Belica: Práce a záchrana ve výškách a nad volnou hloubkou)

 

Kuriózní, seriózní, grandiózní

Závěr dnešních pravopisných chytáků asi nebude zdaleka tak grandiózní jako počet Čechů, kteří pravidelně chybují v exotických přídavných jménech končících -ózní . Všechna se totiž v současné češtině píšou s dlouhou samohláskou -ó- a souhláskou -z-.

Kuriózní například pochází z latinského cūriōsus, seriózní z německého seriös nebo francouzského sérieux a grandiózní z italského grandioso, vyslovovaného dlouze.

Příklady:

  • Proto Hrabala tak přitahují kuriózní situace, kdy je člověk konfrontován s nevlastním osudem […]“ (Květoslav Chvatík: Pohledy na českou literaturu z ptačí perspektivy)

  • Pro seriózní noviny bylo příznačné, že usilovaly o objektivitu a neutralitu […]“ (Pavel Večeřa: Úvod do dějin tištěných médií)

  • […] připravoval ve skutečnosti úplně jiný akt, neméně grandiózní, ze kterého však mohlo mít Československo pouze prospěch.“ (Pavel Kosatík: Bankéř první republiky)

Tvary jako kuriosní, seriosní a grandiosní se pro změnu považují za zastaralé a v devadesátých letech vymizely z drtivé většiny jazykových slovníků. Stejnými pravidly se řídí také pravopis přídavných jmen ambiciózní, famózní, virtuózní, religiózní, ale i nervózní a dalších běžně užívaných slov.


Jestli jste dočetli až sem, vítejte v uzavřené společnosti gramatických nácků a intoušů, kterým v reálném životě nikdo nerozumí. Posílám klíčenku a těším se zase příště.


Líbí se vám článek? Sdílejte ho se svými přáteli…

Pin It



Přidat komentář


Komentáře  

0 # Jakub 03. 02. 2023, 18:56
„Stoupačky, nebo stupačky? Většina rodilých Čechů obě varianty střílí od boku, jak je napadne.“
To si ouplně nemyslím. Podle mé zkušenosti se „stupačky“ říká na Moravě, „stoupačky“ zase říkají Češi.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
Podobné články:

Odebírejte nové články


Sledujte mě na sítích