• Jazyk a literatura
  • Nedejbože, bůhvíco… Ve jménu Božím o českém pravopise a slovní zásobě #1

Nedejbože, bůhvíco… Ve jménu Božím o českém pravopise a slovní zásobě #1

Nedejbože, bůhví… Ve jménu Otce i Syna v českém pravopise a slovní zásobě #1

Uprostřed vánočního hemžení otevíráme nový duchovně-pravopisný seriál. Dnes v něm odhalíme první pětici odkazů na křesťanského Boha i Ježíše Krista, které bůhvíproč pravidelně vyslovují rodilí Češi všech generací a vyznání. 

Jakožto jedni z největších ateistů nejenže nedáme dopustit na křesťanské svátky, náš současný spisovný jazyk je navíc stále protkaný křesťanskými odkazy a biblismy.

Nedejbože, bůhvíco a prokrista představují jen zlomek oblíbených prohřešků proti druhému přikázání Božího desatera. Přináším vám první várku češtinářských manter, které ve jménu Otce i Syna pravidelně zaznívají v současné literatuře i běžné komunikaci.

 

Trojjediný Bůh nad pohanské bohy

Pravidelné diskuse vyvolává už samotný pravopis podstatného jména bůh. Zatímco s velkým počátečním písmenem nazýváme jednoho Boha v monoteistickém náboženství; bohy v náboženstvích polyteistických, pohanské bohy a božská přirovnání v obecném významu (hrál jako bůh) píšeme s malým počátečním písmenem.

S velkým písmenem bychom tedy měli označovat Boha křesťanského, židovského i islámského Boha Alláha. Bezmála 200 let se také vedou spory o pravopis přídavného jména boží.

Jako Boží se v současné době píše pouze přivlastňovací přídavné jméno, vztahující se jednoznačně ke konkrétnímu monoteistickému Bohu.

Pozor je třeba dát i na pravopis ustálených jmen náboženských postav – zejména na označení jako Pán Bůh (pánbůh), Vykupitel, Syn boží (Kristus), Duch svatý (a svatý Duch) či svatá Trojice. Už za tři dny mimo jiné oslavíme Hod boží, respektive Boží hod vánoční.

 

Nedejbože – nedejbůh – bůh nedej

Bůh nám nebývá jen prostředníkem hodů a spasení, ale i předcházení nepříjemnostem, nadpozemských obav nebo prozaického malování čerta na zeď. Typickým příkladem je částice nedejbože (či nedej Bože).

Pohledem české skladby se jedná o prostředek vyjadřující splnitelná přání. V pravopise se přitom ustálily obě verze – psaná zvlášť i dohromady.

Jak uvidíme na dnešních příkladech, velká část božských frází vystupuje jako jednoslovné částice, citoslovce i víceslovné tvary. Nedejbože najdeme ve starší i současné literatuře hned v několika obměnách – nedejbože, nedej Bože, nedejbůh a Bůh nedej.

Spojení nedejbože aby lze psát bez čárky i s čárkou. Psaním s čárkou pak klademe na onu částici a v ní obsažené zbožné přání větší důraz. U rozvláčnějších spojení (nedejbože, abyste…) vám to dokonce doporučuji.

Dvouslovná vyjádření, která vystupují jako samostatné hlavní věty (nedej Bože, aby se něco stalo…), spíše oddělujeme čárkou. Současně tak přispějeme k lepší čitelnosti a srozumitelnosti celé věty.

Pozoruhodné je, že k částici nedejbože neexistuje v češtině adekvátní nekřesťanské synonymum.

Příklady

  • Nedejbože aby se na to přišlo.“ (Miroslav Grepl, Petr Karlík: Skladba češtiny)
  • „Stojíme na ramenech velikánů, nedejbože, aby se pohnuli.“ (Aforismy Ivana Fontany, Revue Prostor, Vyd. 76)
  • „[...]nedej bože, aby z pera skápla kaňka a poničila jeho práci.“ (Jiří Slavíček: Vánoční případ c. k. policejního komisaře Pobudy)
  • „Snad aby nebyli podezříváni z přílišné lidovosti, podbízivosti, nebo nedejbůh z tendence ke kýči [...]“ (Jaroslav Sedlecký: Architektura jen tak)
  • „[…] jestli někdo z těch lidí kupce Balbiho nezmizel nebo, nedej Bůh, jestli tam nemáme další mrtvolu.“ (Jan Bauer: Krvavý cejch)
  • „[…] lidé snad takoví (což Bůh nedej), kteří se víc policií a přirozeností spravují nežli vírou a náboženstvím.“ (Martin Kučera: Odkaz rychtáře Vaváka: Příspěvky k životopisu velkého písmáka) 

 

Bůhvíbůhvíco – ví Bůh

Nevědomost hříchu nečiní. Přesto pro vyjádření sladké nevědomosti a nejistoty často užíváme částici bůhví, případně nevlastní složeniny bůhvíco, bůhvíjak, bůhvíproč, bůhvíkterý a další. Složené částice typu bůhvíco píšeme dohromady – v příkladovém významu myslí si o sobě kdovíco...

Není to ale zdaleka tak jednoznačné, jak píše třeba Jana Skřivánková v Pravopisných vychytávkách („Jedná se o tzv. spřežky, které píšeme dohromady.“[1]). V tomto případě, kdy například dochází ke stupňování významu zájmena co, s tím lze souhlasit, nicméně…

Bůhvíco můžeme rozdělit také na dvě části – bůhví coa tento model užít zejména při skloňování zájmen s předložkami – bůhví z čeho, bůhví k čemu... Podobné tvary se naopak píšou zvlášť.

Setkáme se i s případy, kdy má dvouslovné spojení Bůh ví charakter hlavní věty v souvětí – a citlivější variantou je oddělit ji čárkou – (jen) Bůh ví, jak to dopadne. Tvary psané zvlášť mají spíše význam tázací nebo vyjadřují konkrétní pochybnost celou větou – ve smyslu kdo ví, jak něco dopadne... / nikdo neví, proč se něco stalo...

K uvození vedlejší věty nám ale stejně dobře poslouží i samostatná částice bůhví – bůhví, jak to dopadne. A hned zde máme tři různé možnosti zápisu původní citátové spřežky bůhvíco – bůhvíco; bůhví, co i Bůh ví, co.

V hlavních větách na koncích souvětí a po spojovacích výrazech se často vyskytuje také opačná varianta ví Bůh, kterou rovněž oddělujme čárkou – ale ví Bůh, že... / jak to dopadne, ví Bůh...

Nejbližšími synonymy ke slovu bůhví jsou obdobně dělitelné částice kdoví a kdožví.

Příklady:

  • […] vášnivého člověka, pro kterého literatura není cesta, ale který má v sobě bůhvícoasfaltové peklo, snad.“ (Kolektiv autorů: Surinam)
  • „[…] a bůhví, bůhví, co všechno jsi ještě mohl uzřít, třeba věřícího anděla nebo hořící keř, jenž mluví hlasem.“ (Karel Čapek: Obyčejný život)
  • Bůh ví, proč se obtěžují štráchat se až do Londýna, když pak skončí v díře, jako je Paddington.“ (Boris Starling: Mesiáš; přel. Jiří Kobělka)
  • „Jak sem taková hloupost přichází, ví bůh.“ (Svatopluk Čech: Nový epochální výlet pana Broučka, tentokráte do XV. století)

 

Bůhsámví – Bůh sám ví – bůhsuď

Asi nejvěrnějším dokladem skládání částic v češtině je neotřelá složenina bůhsámví (i Bůh sám ví). Jednoslovný tvar bůhsámví sice autoři některých češtinářských webů pokládají za nesprávný, nachází se však v Pravidlech[2], SSČ[3] i SSJČ[4], takže se s ním budou muset prozatím smířit. 

Ke slovu bůhsámví už nic nepřilepujeme – sice by vznikl bezesporu pohledný (bůhsámvíjaký) slovní vláček, až takové složeniny ale spisovná čeština nepodporuje. Částice bůhsámví opět vyjadřuje nevědomost (nejistotu) a v podstatě jen ještě více zesiluje význam předchozího bůhví.

Další příbuznou modální částicí je bůhsuď (Bůh suď). Vzhledem k tomu, že se znovu jedná o složeninu obsahující slovesný tvar, můžeme ji psát zvlášť i dohromady.

Příklady:

  • „[…] Bůh sám ví, co bychom ve své bezohledné ráznosti tropili!“ (Svatopluk Čech: Nový epochální výlet pana Broučka, tentokráte do XV. století)
  • „Začínali nový a bůhsámví jaký ještě život.“ (Karel Ptáčník: Fasáda)
  • „Bůhsuď, jak to moh Pešta nepoznat, co pije, bůhsuď.“ (Hana Prošková: Záhada obří číše: vybrané detektivní povídky)
  • „A ještě jsem na to dal jiné číslo, ale jak na to přišli, to bůh suď.“ (Jaroslav Hašek: Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války) 

 

Prokristaprobohaprobůh

Že ani Syn boží nebyl ochuzen o naše projevy klení, údivu a zděšení, dokládá hojně používaná citoslovce prokrista, případně prokristapána. Mnohdy ve svém zoufalství odcestujeme pro samotného Boha a vykřikujeme citoslovce proboha nebo zastaralejší probůh.

V literatuře se můžeme setkat i se vznešenějšími variantami propánaboha (pro Pána Boha), pro živého Boha (pro Boha živého), pro slávu Boží či pro lásku Boží. Zastaralou formuli pro živý Bůh dnes najdeme převážně jen v původních textech z 19. století. 

Příklady:

  • „A dejte si na sebe pozor, prokrista, pamatujte, že jste venku jen podmínečně!“ (Karel Čapek: Povídky z jedné kapsy)
  •  „Proboha, tohle snad nemyslíte vážně! Vždyť vy vůbec nemluvíte jako můj obhájce!“ (Literární měsíčník, vyd. 1–2)
  • Propánaboha – copak je vám – vy vypadáte špatně!“ (Jan Neruda: Obrazy ze života)
  • „Ale, probůh, viděl p. Tyl někdy, jak s antickými vlastními jmény zachází třeba francouzština?“ (Alexandr Stich: Jazykověda – věc veřejná)

 

Nevezmeš jména Božího nadarmo

Není pochyb o tom, že zmiňované jazykové prostředky užívali a užívají zejména pravověrní křesťané v omezené míře. Představují totiž příkladná porušení druhého přikázání Desatera[5] (přinejmenším proboha, prokrista a marná zvolání typu Ježíši Kriste, na něž se určitě podíváme v dalších dílech).

Respektování Desatera přikázání bylo velmi pravděpodobně i důvodem, proč v češtině dodnes existují podivné fráze jako ježkovy oči, které jinak nedávají velký smysl.

Na rozdíl od zraku ježčího, na zrak Boží a Ježíšův přímo odkazuje pověstné Boží oko, symbol Boží prozřetelnosti a vševědoucnosti, ale třeba i novozákonní Zjevení Janovo: „Toto praví Boží Syn, který má oči jako plamen ohně a nohy jako zářivý kov […]“[6]

Z úsečných zaklení prokrista a proboha dal zřejmě právě strach z prozíravých očí Páně vzniknout hovorovým eufemismům (pro)krindapána, propánajána či propánakrále.

Já osobně zůstávám v klidu. Poté, co jsem jeden ze svých seriálů nazval Češtinářské peklo a na sociálních sítích se provolávám za jeho duchovního otce, své spasení příliš nezachráním. 

Přeji vám příjemné prožití vánočních svátků a bohatého ježíška.  


Poznámky:

[1] SKŘIVÁNKOVÁ, Jana. Hezky česky aneb Češtinářské vychytávky. I. vydání. Praha: Fragment, 2018, s. 93. ISBN 978-80-253-3554-3.

[2] HLAVSA, Zdeněk. Pravidla českého pravopisu. Vydání 3. Praha: Academia, 2017, s. 108. ISBN 978-80-200-2755-9.

[3] MEJSTŘÍK, Vladimír. Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost: S dodatkem Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy České republiky. Vyd. 3., opr. Praha: Academia, 2005, s. 38. ISBN 978-80-200-1080-3.

[4] Bůhsámví. Slovník spisovného jazyka českého [online]. Praha: Ústav pro jazyk český, 2011 [cit. 2019-12-21]. Dostupné z: https://ssjc.ujc.cas.cz/search.php?hledej=Hledat&heslo=bůhsámví&sti=EMPTY&where=hesla&hsubstr=no.

[5] „‚Nevezmeš jména Božího nadarmo!‘ velí druhé přikázání. Než jak často mnozí křesťané jméno Boží zbytečně, marně pronášejí, zvláště pak neuctivě vyslovují jméno Ježíš, ježto jest jméno druhé Božské osoby (...)“ (viz Blahověst: Hlasy katolické, sv. 23. Praha: František Srdínko, 1871).

[6] Zjevení Janovo 2. Biblenet.cz [online]. Praha: Česká biblická společnost, [1999] [cit. 2019-12-21]. Dostupné z: http://www.biblenet.cz/b/Rev/2.


Líbí se vám článek? Sdílejte ho se svými přáteli!

Pin It

Přidat komentář


Podobné články:

Odebírejte nové články

Please enable the javascript to submit this form


Sledujte mě na sítích