Pravdu díš, jest, obcovat… Archaická slovesa, která v češtině přežívají dodnes #2

Jest, díš, obcovat… Archaická slovesa, která v češtině přežívají dodnes #2

Proč i v 21. století používáme spojení pravdu díš, to jest a sloveso obcovat, vám asi neprozradím. Mohu vám ale vysvětlit významy a časování další trojice nejoblíbenějších zastaralých sloves.

Jest není infinitiv, ale tvar slovesa býti

Třebaže koncovka -t může někoho zmást, slovo jest není samo o sobě slovesem, nýbrž tvarem 3. osoby zastaralého pomocného slovesa býti. Jeho přítomný čas se ve starší češtině tvořil pomocí staršího kmene jes- (i tvar jsi vznikl sloučením jes-si).

V současné češtině přežívá jest převážně v mluveném jazyce, kde často čteme zkratku tj. automaticky jako to jest, namísto fádního to je.

Zjednodušeně se dá se říct, že jest představuje starší verzí dnešního je. Protože je ale mezi mými čtenáři spousta jazykových nadšenců, přináším vám vedle skloňování slovesa býti i trochu rozšiřující omáčky.

Tvar jest totiž kromě 3. osoby přítomného času sehrál klíčovou roli při tvoření: trpného rodu v přítomném čase (jest nesen), minulého času dalších sloves (chytal jest), jejich trpného rodu (byl jest nesen) i času předminulého (byl jest byl, byl jest chytal…), který z češtiny vymizel na přelomu 19. a 20. století.

Příklady:

  • Další důležitou příčinou, která jest ovšem důsledkem války, avšak rázu trvalého, jsou změny territoriální.“ (Sociální revue, ročník VIII.)

  • Potom se jest tázal pan Slavikovec Hynka rychtáře svého, kdo jest jeho rybníček slovil, a on jest ukázal na rychtáře páně Kostkova, že jest on jej slovil. (Pozůstatky desk zemských království Českého: r. 1541 pohořelých, Sv. 1)

  • Nenáhlým zajisté ohněm vně po svrchu těla pálen jest byl, ale vnitř přielišné bylo jest zavřeno hořenie.“ (Viktorin Kornel ze Všehrd: O právích Země české knihy devatery)

Původně se pomocné sloveso býti užívalo v minulém čase ve všech osobách. Dnes jsme tak ochuzeni nejen o tvar jest, ale i o poetickou 3. osobu čísla množného – byli jsou, chytali jsou…

V praxi tyto tvary postupně opustily minulý čas na konci 16. století, i mluvnice z let 1864[1] a 1876[2] je však ještě uvádějí jako základní tvary 3. osoby – s poznámkou, že se jen pro krátkost vypouštějí.

Ve stejné době už vedle jest existuje i zkrácená varianta je, kterou používáme dodnes a která mimochodem přispěla k vývoji záporu slovesa být – ne-jest → ne-je → ne-n-je → nenie → není.

Určitě se někdy setkáte s lidovými imitátory staré češtiny, kteří se vás budou snažit uchvátit nápaditými tvary není jest nebo jest jsou. Ty však v průběhu vývoje naší mateřštiny nikdy neexistovaly.

Časování slovesa býtijest

 PŘÍTOMNÝ ČAS

 

Číslo jednotné

Číslo množné

 Osoba  

 1. jsem

 2. jsi

 3. jest

 1. jsme

 2. jste

 3. jsou

  

BUDOUCÍ ČAS

 Osoba

 1. budu

 2. budeš  

 3. bude  

 1. budeme

 2. budete

 3. budou

  

MINULÝ ČAS

 Osoba

 1. byl jsem  

 2. byl jsi 

 3. byl / byl jest  

 1. byli jsme  

 2. byli jste  

 3. byli /byli jsou 

  

PŘEDMINULÝ ČAS

 Osoba

 1. byl jsem byl  

 2. byl jsi byl  

 3. byl jest byl

 1. byli jsme byli  

 2. byli jste byli  

 3. byli jsou byli

  

ROZKAZ. ZPŮSOB

 Osoba

 2. buď

 1. buďme

 2. buďte

 

 

Od pravdu díš k přezdívkám i popravám

Pod slovesem dít představíme si dnes většinou zvratné dít se (něco se děje). I současní literáti však někdy nostalgicky vzpomínají na zastaralé díti. V současné literatuře přežívá téměř výhradně díky spojení pravdu díš (máš pravduříkáš pravdu).

Sloveso díti (starší dieti) se v češtině skutečně užívalo ve významech spojených s mluvou – říci, říkat, povědět, pravit, tvrdit, namítat, tedy obecně řečí sdělovat i vyjadřovat názor, ale i nazývat a jmenovat (nějak někoho / něco).

Ze slovesa dít pak vzniklo například dnešní sloveso přezdívat. Gebauerův slovník staročeský nám odhaluje také nepravé homonymum starého dieti – s významem konat, dělat, provádět nebo jednatdieti popravu, v tisícě dieti (jednat o tisíce, o penězích).[3]

Příklady:

  • Pravdu díš, synu, a já se budu modlit, aby dal Bůh úspěch tvým zbraním.“ (Aleš Novotný: Hvězda kruhu knížat; příklad ze současné literatury)

  • A všecko jsem děl mu, štkaním jat, čím na mně zhřešila jsi.“ (Lumír: revue pro literaturu, umění a společnost, Sv. 1)

  • A pravdu dieš, že pro hřiech otcov jsú zatraceny.“ (Mistra Jana Husi sebrané spisy české)

Se slovesem dít kupodivu nelze utvořit významově budoucí čas (a to ani ve tvaru bude dít). Pro vyjádření budoucnosti se tak někdy užívalo dokonavé sloveso zdít (zdím, zdíš…).

V přehledu skloňování uvádím jen formy používané v současné češtině – vynechávám proto záměrně pomocné jest v minulém čase i zaniklý čas předminulý. V přítomném čase existovaly i kostrbaté tvary typu děju, dieš…, ty však byly zastaralé už v dobách Hanky a Dobrovského.[4] 

Časování slovesa dít → díš

 PŘÍTOMNÝ ČAS

 

Číslo jednotné

Číslo množné

 Osoba  

 1. dím

 2. díš

 3.

 1. díme

 2. díte

 3. dějí

  

MINULÝ ČAS

 Osoba

 1. děl jsem  

 2. děl jsi  

 3. děl  

 1. děli jsme  

 2. děli jste  

 3. děli  

  

ROZKAZ. ZPŮSOB

 Osoba

 2. děj

 1. dějme

 2. dějte

 

 

Obcovat s kozlem, obcovati zkouškám

Redaktorka Super.cz Saša Šeflová vyjevila nám v jednom loňském titulku naléhavou informaci, že mladá slovenská herečka tajila těhotenství a ve třetím měsíci musela obcovat s kozlem.

Zvídaví čtenáři dodnes hledají na internetu, zda se snad nemělo jednat o jakýsi idiom. Bohužel nemělo. Archaické sloveso obcovati však zdaleka nesloužilo jen k vyjádření pohlavního styku a ukojení vnitřních Freudů bulvárních halamů.

Znamenalo obecně stýkat se s někým (i důvěrně), sdílet s někým společnost, přátelit se, ale také někde přebývat, být někde (něčemu) přítomen, účastnit se něčeho, podílet se na něčem, ba dokonce chovat se, jednat a počínat si.

Sloveso obcovati se pojilo hned s několika pády a vazbami. Bylo tedy možné obcovat nejen s někým a mezi někým (obcovati mezi lidmi), ale také někde, něčemu, případně i nějak

Příklady:

  • Neschyluj srdcě mého v slova zlosti, k vymluvování omluvy v hřiešiech s lidmi dělajícími zlost, a nebudu obcovati s zvolenými jich.“ (S významem stýkat se, přátelit se...; Staročeská bible Drážďanská a Olomoucká: Tobiáš-Sirachovec)

  • Pan Čeněk z Wartemberka přebýval a obcoval v Praze skoro pořád.“ (S významem být přítomen, přebývat; Mistr Jan Hus aneb počátkové církevního rozdvojení v Čechách)

  • Zkouškám těm obcovali: zástupce patronátu, zástupci obcí a rodiče žactva.“ (S významem účastnit se něčeho, podílet se na...; František Kneidl: Paměti škol okresu Karlínského)

  • Byltě jeden z urozených, jenž dal výhost světu a prodal, co měl, otrokům svým dal svobodu a jsa rozšafný i moudrý byl pro své poctivé obcování na slovo vzat.“ (S významem chovat se, jednat; Sv. Makaria Aegyptskeho padesát homilií duchovních, Sv. 16)

Z dnes archaického obcovat pak také vzniklo sloveso vyobcovat. To se v současné češtině ještě nepovažuje za zastaralé, ale pouze knižní. Používá se ve významu vyloučit, vykázat nebo vyhnat někoho z nějaké společnosti.

Samotné obcování pak bylo odvozeno z podstatného jména obec, které dodnes označuje nejen územní jednotku (město, vesnici), ale také společnost či skupinu lidí se společnými zájmy (viz akademickou obec nebo Obec spisovatelů).

Od praslovanského obbštb nejspíš původní obec označovala vše, co je společné a co je okolo. Odtud snad pochází i široké využití slovesa obcovat – od důvěrného stýkání a přítomnosti ve společnosti až k lidskému chování a jednání.

Obcovat je sloveso nedokonavé, budoucí čas se tedy tvoří spojením slovesa být a infinitivu (budu obcovat, budeš obcovat...). Následující přehled opět zachycuje skloňování slovesa obcovat v současné češtině.  

Časování slovesa obcovat

 PŘÍTOMNÝ ČAS

 

Číslo jednotné

Číslo množné

 Osoba  

 1. obcuji

 2. obcuješ

 3. obcuje

 1. obcujeme

 2. obcujete

 3. obcují

  

MINULÝ ČAS

 Osoba

 1. obcoval jsem  

 2. obcoval jsi  

 3. obcoval  

 1. obcovali jsme  

 2. obcovali jste  

 3. obcovali  

  

ROZKAZ. ZPŮSOB

 Osoba

 2. obcuj

 1. obcujme

 2. obcujte

 

 

Dokonáno jest. Dnes již víte, jak odhalit pomýlené trolly ve staročeských diskusích a že sloveso obcovat jest významu širokého.

Nikoliv jen pohlavního, jak by mohlo napovídat vyjádřování kanálů žluté žurnalistiky. Těším se na další společné oživování archaismů a jiných skomírajících prostředků naší mateřštiny. 


Poznámky:

[1] TOMEK, Václav Vladivoj. Krátká mluvnice česká pro Čechy. 8. vyd. Praha: Tempsky, 1864. s. 44–49.

[2] ZIKMUND, Václav. Mluvnice jazyka českého pro střední školy. 3. vyd. Praha: I. L. Kober, 1876. s. 185.

[3] GEBAUER, Jan. Slovník staročeský. 1. díl, [A-J]. 2. nezm. vyd., 1. vyd. v Academii. Praha: Academia, 1970, s. 247.

[4] HANKA, Václav. Mluvnice českého jazyka na základě soustavy Dobrovského. 3. vyd. Praha: Václav Hess, 1849. s. 131.


Líbí se vám článek? Sdílejte ho se svými přáteli!

Pin It

Přidat komentář


Podobné články:

Odebírejte nové články

Please enable the javascript to submit this form


Sledujte mě na sítích