Anžto, ledva, alébrž… 10 archaických spojek, kterými dnes příliš nezabodujete
Archaické spojky jako anžto, ledva nebo alébrž jsou v současné češtině spíše omšelým stínem knih Karla Poláčka, národních obrozenců a filmů pro pamětníky. Znáte ještě významy zastaralých spojek a jejich použití ve větě?
Na sklonku druhého desetiletí nového milénia nelze popřít, že archaické spojky a staročeské tvary opouští češtinu mílovými kroky. Vedle běžné komunikace s nimi dnes takřka nepočítá ani slovník žurnalistů a slovutných akademiků.
Nejen žáci a studenti se však s těmito vazbami setkávají při práci s dobovými texty nebo při sledování historických filmů. A jejich porozumění jim může činit nemalé problémy. Na následujících řádcích vám vysvětlím významy 10 nejčastějších archaických spojek, které velmi pravděpodobně potkáte ve starší literatuře.
Ačkolivěk a jiné -věky
Začneme něčím jednodušším. Slova končící příponou -koliv se ve starších textech někdy zakončovala delším tvarem -kolivěk. Na jejich významu to však nic nezměnilo – ačkolivěk = ačkoliv, ač (i když, přestože); nikolivěk = nikoliv (ne); kdokolivěk = kdokoliv a podobně.
Archaická přípona -kolivěk se tedy nepřidávala pouze ke spojkám, ale také k zájmenům a částicím.
Příklad: „[...] ale i Schulekovi za alumniu platit mám, ačkolivěk mně ještě nepověděl, jak mnoho.“ (Františka Palackého: korrespondence a zápisky, sv. 2)
Alébrž
Alébrž či alebrž je synonymem současné spojky nýbrž (ale; naopak). Sloužila tedy jako souřadicí spojka odporovací a často i stupňovací, v konstrukcích typu nejen (nikoliv) – ale i...
Příklad: „A proto přísluší péči o vzdělání mládeže míti nikoliv jednotlivcům, alébrž celé vlasti.“ (Učitelské Listy: časopis učitelstva na Moravě a v Slezsku, sv. 6)
An
Zastaralá spojka an měla ve staré češtině hned několikeré využití. Právě nejednoznačnost jejího významu však přispěla k jejímu vyhynutí již v polovině 19. století. Dnes spojku an využijí nanejvýš vášniví luštitelé křížovek.
Nejčastěji se archaické an užívalo ve smyslu obsahových spojek že a jako, ale také jako ekvivalent důvodové spojky protože, časových spojek když a zatímco, souřadné odporovací spojky ale i vztažného zájmena který / jenž (v základních tvarech: an, ana, ano, v mn. č. ani, any, ana).
Pro představu vybírám několik příkladů užití archaického an, které uvádí český bohemista Miroslav Grepl v článku Spojka an ve spisovné češtině 1. pol. 19. stol.:
- „[…] a zdálo se, an některý Bůh mluví jeho usty...“ (Obsahová spojka že; J. Linda: Záře nad pohanstvem)
- „[…] každý z nich strčil do kapsy kus roztrhnutého originalu, kterýž jim oběma náležel, an si ho byli na společné outraty zjednali.“ (Důvodová spojka protože; J. K. Tyl: Květy)
- „[…] an se začala zotavovati, zavzněly na blízku i v dálce zvony.“ (Časová spojka když a zatímco; J. K. Tyl: Sebrané spisy)
- „[…] ouzkou brankou vešli jsou na široký dvůr, an i tu kromě velikého stáda ovcí žádného lidského tvora nenalezli.“ (Odporovací spojka ale; Česká včela, roč. 35)
- „[…] i neníť se čemu diviti, jestliže známost naše o duchu, ana by nám ze všech nejbližší býti měla, tak nedostatečná...“ (Vztažné zájmeno který; F. Palacký: Časopis vlasteneckého Museum v Čechách)1
Anobrž, nobrž...
Spojka anobrž není absolutním synonymem k odporovací spojce nýbrž. Jedná se spíše o stupňovací spojku, kterou sice v některých případech lze také nahradit odporovacím tvarem ale – nýbrž i..., stejně tak ale i čistě stupňovacími tvary ba i, dokonce i a dalšími.
Jejími archaickými ekvivalenty jsou nébrž, abrž (také s významem ale spíše; ba ještě) a rovněž spojka nobrž, která se užívala pro stupňování záporu. Velmi často se pojila se spojkou ani a odpovídala tedy dnešním spojovacím vazbám ba ani; ba dokonce ani.
Příklady:
- „Zaměstnávání […] nesmí býti jednostranné, jen bavení vnitřní činnosti dítek, anobrž poutání a zajímání i tělesných jich sil.“ (Škola a život, časopis pedagogický s přílohou: Štěpnicí pro mládež českoslovanskou, roč. XVII.)
- „[…] tam není tmy a noci, nébrž ustavičné světlo a den věčný a věčná jasná záře.“ (Písmo svaté Nového Zákona; překl. F. Sušil)
- „Ale nejen tehdáž [...], abrž nedávno, když jsem už na článku ‚Důležité slovo atd.' pracovati začal...“ (Škola: pedagogický časopis učitelům na školách obecných, hlavních, nižších realních, rodičům a vychovatelům; roč. 3.)
- „[...] nebylo by nám snadné, nobrž ani podobné, abychom tu ves pustú lidmi osadili.“ (Archiv český čili Staré písemné památky české i moravské)
Anžto
Archaická spojka anžto se užívala namísto podřadicí důvodové spojky protože; poněvadž. Do povědomí generace 90. let a takzvaných mileniálů se dostala hlavně zásluhou zfilmované klasiky Karla Poláčka, Bylo nás pět, kde představuje v podstatě vyjadřovací mantru mladého vypravěče Petra Bajzy.
Příklad: „Uveď nás na stezku přikázání tvých, nebť toužíme po ní, anžto vede k spasení!“ (M. Von Cochem: Rozjímání o čtyřech posledních věcích člověka; překl. J. Gusek)
Ergo
Ergo není staročeským výrazem, nýbrž latinským ekvivalentem důsledkových spojek proto, tudíž a tedy. Dnes by po něm patrně ani pes neštěkl, nebýt tvorby Žižkovského divadla Járy Cimrmana a Descartovy věty Cogito ergo sum (Myslím, tedy jsem). Zaznívá také v českém znění populárního amerického sitcomu Teorie velkého třesku z úst svérázného fyzika Sheldona Coopera.
Ačkoliv se ve starších textech objevuje jen zřídka, okázale ji užívají někteří současní autoři odborné literatury.
Příklad: „Pan Stolypin jet vnukem prvního otce ruské ‚ústavy' Lorise Melikova […], ergo je povolaným státníkem a jediným možným mužem.“ (Spisy T. G. Masaryka, sv. 29)
Ježto (ješto)
Dalším tvrdším oříškem českých filologů je význam a použití zastaralé spojky ježto (také ješto). S jistotou lze říci, že se užívala jako podřadicí spojka důvodová (protože, poněvadž) a také jako ekvivalent vztažných zájmen který, jenž a co. Vedle toho však ve starších textech zastupuje zájmenná příslovce kde, kam a kdy.
Šimkův Slovníček staré češtiny2 ji uvádí rovněž jako ekvivalent obsahové spojky že, časové spojky když, odporovacíсh spojek kdežto a jenže nebo zájmenných tvarů což, jímž a týmž.
Příklady:
- „Ježto měl dosti rozumu, tuť Markétka ráda s ním hovořívala.“ (Důvodová spojka protože, poněvadž; Lumír, roč. IX., č. 50.)
- „[...] chvátaj k věčnému životu, ještoť všichni věrní spějí.“ (Zájmenná příslovce kam; Smil Flaška z Pardubic: Nová rada)
- „Listy, ježto se mají schválně dodati, buďtež frankovány.“ (Vztažné zájmeno který, jenž; Kapesní vydání zákonů zemských pro království České, č. 18-20)
- „Dávno sem slýchal, ješto sem byl mlád, ono spasitedlné slovo...“ (Časová spojka když; T. Štítný ze Štítného: Knížky o hře šachové a jiné)
- „[…] Máte-li tu něco, ješto by se pojedlo?“ (Vztažné zájmeno co; J. Ev. Bílý: Život Pána našeho Ježíše Krista)
Ledva, ledvaže
Archaické spojky ledvaže a ledva nemají nic společného se spojkou ledaže. Jejich současnými synonymy jsou spojky sotvaže, sotva a stěží a v některých kontextech také málem nebo jakmile.
Ledva(že) většinou vyjadřuje akci, kterou její původce provedl s většími obtížemi. Mimoto může spojovat dva následné děje, kdy děj v hlavní větě nastává ihned po ukončení děje ve větě vedlejší nebo záhy po něm. Ve starších textech vystupuje jako spojka, příslovce, nebo částice.
Příklady:
- „[…] pak mi bylo horko, ledva jsem se dovlekl k Demínovi a nemohl ani okusit koňaku.“ (J. V. Frič, K. Cvejn: Paměti)
- „Ledvaže však nad modré temno hor / brunatné slunce rudě zasvitnulo / tu náhle ze sna všecko procitnulo / a vesel plesá vešken živý tvor.“ (K. H. Mácha: Máj)
Pročež
Pročež je souřadicí spojkou, která se stále ještě křečovitě drží ve slovníku starší generace a malého procenta takzvaných gramatických nácků. Ve starších dobách byla synonymem spojek proto, tudíž, tedy, případně vazeb a proto; z toho důvodu. Spojka pročež tedy spojuje věty v důsledkovém poměru.
Příklad: „Při tomto obležení Vídně vyznamenali se nejvíce Pražané, pročež i od císaře Bedřicha obdrželi zlatou bullu s mnohými výsadami.“ (Lumír, roč. III., č. 46)
Závěrem bych rád připomněl, že tento článek stručně popisuje 10 nejčastějších zastaralých spojovacích výrazů a jejich nejčastější použití. Nečiní si tedy ambice vyložit celou problematiku archaických spojek a jejich významů od 14. století, kdy čeština začíná pronikat do literatury a úředního styku.
Anžto by takový souhrnný článek vydal na celou vědeckou práci, ledva by jej někdo četl. :) Věřím, že nejen studentům přesto pomůže lépe porozumět starším literárním textům a historickým filmovým snímkům, které s archaickými spojkami pracují.
V jazyce našich předků samozřejmě představují jen pověstnou kapku v moři, k dalším češtinářským vyhynulým druhům se proto v budoucnu určitě vrátím.
Poznámky:
1 Grepl, M., Spojka an ve spisovné češtině první poloviny XIX. století, Sborník fil. fak. Brno 1956, A 4, s. 45n.
2 Šimek, F., Slovníček staré češtiny. Praha: Orbis, 1947.
Líbí se vám článek? Sdílejte ho se svými přáteli…
Komentáře
vím sice, že článek je již staršího data, ale nedá mi to: není ,an' (byť ne nutně ve všech užitích) spíše vztažným zájmenem nežli spojkou? Při listování texty z 19. století (na př. ve Studničkově Zeměpisu mathematickém) lze totiž najít i feminní podobu, ,ana'.
předtím jsem to patrně přehlédl.
Přestože jsem článek četl dvakrát
Téma zapomenutých spojek zatím nechávám uležet, ale už ve čtvrtek bych měl zveřejnit první povídání o archaických slovesech, která v češtině přežívají dodnes. :)